Máte celoživotní pocit, že máte psychologický talent? Chodí za vámi lidé vypovídat se, hledat řešení a pochopení? Je pro vás empatie důvěrně známou oblastí? Kladete si často otázky o vztazích, hodnotách a smyslu vašich aktivit? Chybí vám vytváření týmů, kde by si lidé rozuměli a spolupracovali? Přijde vám, že lidé v byznysu potřebují spíš rozvoj směrem ke spolupráci, lepším pracovním vztahům a vnitřní naplněnosti než k rozvoji soupeřivosti a vyjednávání?

Co nás pohání k úspěchu

Pokud je většina vašich odpovědí kladných, pak máte pravděpodobně nakročeno směrem k tomu stát se profesionálem v rozvoji lidského potenciálu, protože všechny zmíněné vlastnosti jsou nejlepším předpokladem pro vedení lidí a úspěch v prostředí byznysu. Takto alespoň hovoří světové výzkumy, které ukazují, že zdravá soutěživost může být motivační, ale pro dlouhodobější výsledky je důležitější spolupráce a vnitřní naplnění. Vnitřní motivaci nejvíc zvyšuje pocit, že jsme do úkolu zapojeni a náš názor je brán vážně, a naopak jakékoliv vnější okolnosti, jako jasně stanovené hodnocení, motivaci nezvyšují. De facto, hodnocení pouhého splnění úkolu a opomíjení pracovníkova nasazení, jeho nápadů a kreativity, kterými k úkolu přispěl, snižuje jeho vnitřní motivaci, dle většiny výzkumů a experimentálních studií, téměř fatálně. Nejzajímavější je například výzkum dr. Vohsové z minnesotské univezity o obchodní a podnikatelské úspěšnosti, který uvádí, že dlouhodobý úspěch nějvětších světových lídrů nezáleží jen na jejich sklonu k individualismu, vytrvalosti a odvaze riskovat. Podle výzkumu je úspěch spojený s tzv. psychologickými zisky a psychologickými odměnami, které daný lídr nebo byznysmen s „tahem na branku” přijímá jako duševní potravu.

K těmto ziskům se lze dostat prací s lidmi, při které dochází k naplnění tzv. extra-rational motivations. V českém překladu bychom mohli hovořit o jakýchsi jiných, mimorozumových motivátorech, o vnitřních a neuvědomovaných cílech. Podle tohoto výzkumu, který mj. zmiňuje ve své knize Thinking Fast and Slow i psycholog a držitel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman, nebývá cílem zprofanovaný finanční zisk a touha rychle zbohatnout, ale zejména uplatnění a naplnění v pěti zásadních oblastech. Úspěšnými bývají ti, které jednak popohání určitá soutěživost a radost z dobrodružství, ale mezi jejichž další motivátory patří zároveň uspokojení z vytváření fungujících pracovních týmů, hledání a nalézání smyslu života a radost z kreativity, nebo-li z tvorby.

Tvořivost pomáhá našemu rozvoji i těch, které vedeme

Tvůrčí schopnosti někdy bývají chybně spojovány výhradně s uměleckým prostředím nebo s prací kreativců v mediálních agenturách. Tvořivost je přitom potřebná jak pro vedení lidí, tak hlavně pro jejich rozvoj. Doktorka Shelley Carsonová z Harvardu se domnívá, že talent je technickou způsobilostí a řemeslnou obratností k nějaké činnosti, zatímco kreativita je schopností vidět věci, které druzí nevidí a vytvářet nové perspektivy a souvislosti. Jedná se o dovednost kombinovat různé elementy v rámci  nových a originálních myšlenek či produktů. Proto například psychologický talent lze označit za řemeslnou zručnost svého druhu. Můžeme být verbálně talentovaní a umět zdatně popisovat lidské chování a prožitky. Nebo můžeme mít talent pro empatii a rozumět myšlení a motivům druhých nebo můžeme umět dobře řemeslně spočítat souvislosti mezi dvěma a více jevy, které vědecky zkoumáme. Důležité však je, že kreativita je potřebná až k následné různorodé a originální aplikaci těchto samostatných řemeslných schopností na určitý úkol nebo případ. A v tom se liší studium na vysoké nebo střední škole od postgraduálního specializačního tréninku v koučování, stejně jako se liší dokonalá technická schopnost kreslit olejovými barvami od Monetovy geniální kreativity při jejich používání a propojování.

Pracujte na svém talentu

Koučové svůj talent rozvíjí v takzvaném výcviku. Výcviky se od sebe liší délkou studia a tím pádem délkou trénování schopností klást otázky a vytvářet rozvojové nástroje a techniky. Dobrého trenéra nedělá řemeslná znalost o správném dýchání při prezentaci, ale to, že umí v danou chvíli kreativně reagovat na individuální vzdělávací potřeby klienta. Dobrého kouče nedělá fakt, že ví, že existují otázky otevřené a uzavřené, ale to, že je dokáže kreativně používat, měnit a kombinovat na základě kontextu a potřeb klienta. To se však naučí jedině v koučovacím výcviku, kde rozšiřuje svou kreativitu a psychologické dovednosti jako empatie a komunikace.

Mít tedy talent pro psychologii a empatii je nejlepším předpokladem pro jejich uplatnění v koučovací praxi. Výcvik v koučinku rozvíjí přemýšlení tak, aby budoucí kouč mohl uplatnit svou kreativitu v mnoha různých oblastech, kterou lze v koučování dle doktorky Carsonové rozvíjet různými metodami. Tak se z talentovaného a empatického člověka může stát skutečný kouč a užitečný průvodce klienta na jeho cestě za sebepoznáním a vnitřními zdroji.

‍