Současný trend užívání sociálních sítí je novou formou komunikace, sdílení informací a udržování sociálního kontaktu.

Psychologie monitoruje nárůst závislosti na sociálních sítích a rovněž výrazné snížení přímého sociálního kontaktu mezi lidmi.

Sociální sítě mají ale bezesporu i mnoho výhod. Spojují nás se vzdáleným světem, s přáteli na druhém konci světa, umožňují nám vyhledat a kontaktovat blízké, s nimiž jsme ztratili spojení nebo umožňují rodičům být se spojení se svými dětmi během dne a monitorovat jejich pohyb a okruh přátel.

Každá epocha a generační vývoj znamenají změny na úrovni technického a  vědeckého pokroku a tím pádem přináší i změny ve způsobech sociálního kontaktu. Změna a vývoj komunikačních prostředků mění totiž způsoby, jakými sdílíme informace, názory, zážitky, otázky a jakým způsobem rozvíjíme vztahy, které jsou primárně na komunikaci založeny.

Před vynálezem telefonu čekala žena na dopis od milého i několik týdnů. Dnes nám družice zašle zprávu i s fotografií během několika sekund z druhé části planety. S vývojem vědy a techniky došlo tedy k posunu rychlosti předávání informací, dat, fotografií a dokumentů, a výrazně se komunikace zeefktivnila kvantitativním způsobem. Internet si poradil s tím, jakým způsobem propojit svět rychleji a efektivněji, jak snížit náklady za klasické poštovné a jak co nejrychleji dostat informaci či jakékoliv přílohy z bodu A do bodu B, kdekoliv po světě.

Sociální sítě oproti sítím, které informují nebo poskytují čisté informace, propojují a jsou určeny ke komunikaci v oblasti sociální, tedy mezilidské. Jejich podstatou je vytváření vztahových sítí a skupin, v nichž se očekává identifikace s touto skupinou, či přispívání do sítě kontaktů svými názory, postoji, informacemi o sobě a svých blízkých, jinými slovy budujeme a udržujeme sociální svět ve virtuální podobě. Jsme spolu, i když spolu nejsme fyzicky.

Tyto technické posuny v oblasti kvanta informací však neodpovídají na otázku, a ani ji primárně podle mého názoru při svém vzniku neřešily – kam se mezilidská komunikace posune tímto vývojem kvalitativně a jak ovlivní způsoby chování, které byly, právě například pro navazování a budování vztahů, mnoho let zakořeněny jako standardní, běžné či očekávané a naučené.

V tomto směru došlo k výraznému posunu. Lidé se informují v kanceláři emailem či jinými aplikacemi o tom, že jdou na toaletu, děti si volají na mobil, ať jde kamarád ven, místo aby dole zazvonily, mnoho mých kleitnů, kteří mají strach ze ztráty či nevěry svého partnera popisují, jak stále sledují „online“ status na komunikačních aplikacích, zejména, když jim partner neodpovídá a oni vidí, že si v tu chvíli píše partner s někým jiným. Okamžite předáme druhému informaci, že na něj myslíme, což dříve nebylo možné nebo jdeme okamžitě řešit spor s partnerem prostřednictvím textových zpráv, což dříve možné nebylo a muselo se počkat, až manžel či manželka přijdou z práce domů.

Jak je vidět, objevují se nám nové fenomény, které představují naše sociální chování v jiném a novém světle. Vznikají nové důvody strachu, nové formy konfliktů a tím pádem i nové psychické a sociální patologie jako je stalking či nejvíce nebezpečný – útok psychopatů či osob nebezpečných ve virtuálním světě našim dětem. Mimochodem, internetová gramotnost a kontrola rodičů chování svých dětí na sociálních sítích a internetu obecně se ukazuje jako alarmující otázka současné doby. Dnešní rodiče mají proto právem strach, že jejich děti tráví příliš času právě na sociálních sítích. Děti zde sdílí školní záležitosti, zadání školních testů, zápisky z hodin, sociální sítě se používají na prodej oblečení, sdílení inzerátů na spolu-bydlení, hodnocení učitelů, ale i pro posuzování přátel i nepřátel. Hodnocení obecně se stalo novým fenoménem doby, lidé touží mít co nejvíce „lajků“ a „lajk“ je dnes důkazem úspěchu.

Půjdme-li ke vztahům a navazování kontaktu, sociální sítě nám sice mohou pomáhat v seznámování, ale nikoliv v budování vztahu, zejména partnerského. Identita a individualita člověka roste ve vztazích, tedy v zrcadlení se s druhým, ve vzájemné konfrontaci a vzájemné výchově a zpracovávání zkušeností a zvládání společných úkolů. Praktický život nám sociální sítě nemohou nahrazovat. A to platí i o začátku seznamování. Pro někeré lidi je dnes těžké se seznámit, a tak volí sociální sítě, seznamky, protože mají větší dosah, protože lidé jsou dnes velmi pracovně vytíženi a nemají čas. Opět ale kvantita dostupných informací a možností může významně ovlivňovat kvalitu vztahů. Mnoho mých klientů si stěžuje na unavenost a přetížení ze stovek různých minikonaktů na sociálních sítích či aplikacích, hovoří o ztrátě srozumitelné komunikace a slušného chování obecně. Střední generace, zejména ti bez vztahu tento problém pociťují velmi silně a proto existuje mnoho, tzv. „singles“, zejména žen, často profesně úspěšných.

Výrazné změny v komunikaci při seznamování se ukazují zejména v generaci tzv. mileniálů, tedy dětí narozených kolem roku 2000. Vzhledem k tomu, že opravdu nejde mít hluboký vztah se 130 lidmi vaší sociální sítě a je dnes již běžné, že na setkáních v restauracích koukáme do mobilu oba dva, místo abychom si povídali – to vše přispívá k oddalování lidí a ztrátě hlubších vztahů.

Rituály seznamování mají jako jiné rituály v našem životě významný sociální důvod a opodstatnění. Například na večeři, kam by měl muž pozvat objekt svého zájmu, vidíme hned jak se druhý chová k nám, k personálu, jaké má způsoby, jaká volí témata konverzace, jakou emoční inteligencí disponuje, jakou má energii a jak nás přitahuje či naopak odpuzuje. Sociální sítě nemohou nahradit přímý kontakt, kromě aplikací, kdy si můžeme telefonovat a vidět se.

Seznámení může probehnout různými způsoby, ale další rozvoj osobního kontaktu by měl probíhat tzv. „face to face“. Případů kdy se dva lidé seznámí na internetu a okolnosti je nutí spolu komunikovat delší dobu na dálku, těch je méně a i takové páry by nám dosvědčily, že teprve společné soužití ukázalo nejvíc. Na druhou stranu ale platí, že aby člověk mohl žít ve dvou, měl by umět žít sám. Protože jedině rovnocené a svébytně autonomní osobnosti, které se umí vymezit mohou prožívat hluboké vztahy a mohou prozkoumávat své vzájemné vnitřní světy v důvěře.

Sociální sítě, zejména mladým lidem a dospívajícím mohou limitovat situace, které jsou jak pro ženy, tak pro muže vývojově klíčové. A to je staré dobré první rande, čekání na sebe v parku či na náměstí, první společná večeře, první společná návštěva divadla, první tančírna či bar… To vše jsou vývojové důležité momenty, které si pamatujeme celý život. Neumím si představit, že dnešní mladí budou v 70 letech jako babičky vzpomínat se slzou v oku, jak si krásně „četovali na messengeru“ s dědečkem nebo jak dedeček pozval babičku na online hru. Reálné zážitky jsou pro náš mozek a vývoj zdravější. Náš mozek, byť se dá svým principem přirovnat k počítači, potřebuje přijímat různorodé signály, stimuly a vjemy. Zrychlení informací v dnešním světě a jejich kvanta způsobují nárust zrychlého myšlení, a tím pádem nárust poruch pozornosti, přetížení psychiky, únavu očí a podobně. Osobní setkání a všechny vjemy které k němu patří nám žádná virtuální realita nikdy nenahradí.

Sociální sítě tedy zredukovaly komunikaci na krátké popisky, hodnocení, statusy, zkratkovité zprávy, redukovaly slovní zásobu, a snížily kvalitu rozhovorů obecně. Nedávno mi skupina mladých pilotů, které jsem školil na emoční inteligenci přiznala, že se ve svých 22 letech ztrácí v tom, co dnešní mladá děvčata chtějí, že je trápí, že nevědí jak se k nim mají chovat, že nevědí, co vše dělají či nedělají dobře, co vlastně ženy dnes očekávají, protože se stále na sociálních sítích někdo hodnotí, ukazují se stovky článků a rad, jak na ženu a mladí muži se jednoduše často ztrácejí. Jistá nejistota mladého muže je běžná ve všech generacích, ale asi ještě nikdy nebyli mladí mužu zahlceni radami a hodnocením jako jsou dnes. Strach ze selhání nás pak velmi psychicky limituje při osobním setkání, neřkuli při intimním sblížení.  

Jak tedy vidíme, vládne spíše zmatení a ztráta orientace v dříve běžných situacích sociálního kontaktu. Sociolog Zygmunt Bauman trefně říká, že dnes již hlubší vzdělání a znalosti nepotřebujeme, protože mnoho informací si ihned online vyhledáme, ale jen účelově a s tím, že druhý den tuto informaci už nepotřebujeme. Náš mozek tedy není procvičován pamatovat si, motivace k hlubšímu vzdělání nemá dnes pro mnohé opodstatnění. „Co se rychle naučíš – rychle zapomeneš“, připomíná Bauman staré rčení, pro svět dneška a člověka se však toto dnes stává normou.

Přestali jsem tedy randit buď proto, že jsme závislí na internetu a sociálních sítích nebo protože se nám zredukovaly dříve přirozené sociální kompetence pro osobní kontaktování a přímou komunikaci, dále proto že se bojíme, kolik „lajků“ od svého okolí za co dostaneme (měření a hodnocení je vůbec novým náboženstvím) a tak se více soustředíme na budování svého image než na budování kvalitních vztahů. Bauman dále píše, že dnes je důležitější „kdo“ něco řekl, než „co“ bylo řečeno. Internetová anonymita je jakýmsi obecně schváleným prostorem pro testování naší odpovědnosti za sebe a za druhé. Pohyblivá odpovědnost, která znamená oddělení odpovědnosti od jejího nositele, což bohužel sociální sítě dovolují, přispívá ke ztrátě jistoty v sociálním kontaktu a ke zmatení. Filozofka Arendthová říká, že takováto odpovědnost je pak ale odpovědností de facto nikoho. A vztahy bez odpovědnosti nemohou být nikdy ani funkční, ani hluboké, natož oboustranně uspokojivé.

Na dotazy redaktorky Anny Basikové odpovídal PhDr. Daniel Tůma, M.A., BA.

‍